Články z oblasti psychologie a psychoterapie

Rozhovor na téma: Odkládání žívota na později

Psychoterapeut Mgr. Michal Mynář pro časopis Moje Psychologie

Proč lidé mají tendenci odkládat život „ na potom“ a neumějí žít přítomností? (Často říkáme: Až vystuduji, tak si budu hledat pořádnou práci… Až si koupím byt, budu cestovat…)

Odkládání života „na potom“ je pohodlné. Je to taková finta, jak se necítit provinile za to, když se sebou člověk není spokojený a přitom nemuset udělat nic pro změnu.

Je těžké stanovit hranici, kdy je věta typu: „Až si koupím byt, pojedu na půl roku do ciziny.“ oním odkládáním, a kdy jen artikulací priorit. Pokud by byl postoj mluvčího takový, že chce cestovat, ale zajištěné bydlení je pro něj důležitější, pak se nejedná o odkládání, ale o volbu. Pokud ale mluvčí používá byt jako zástěrku pro svůj strach z životní změny, kterou by takové cestování znamenalo, tak se jen snaží uchlácholit tu svou část, která touží po cestování tím, že ji řekne “Ano, ale až...“. Netřeba dodávat, že až ono „až“ nastane, hned se vynoří další „až“.

Kde je vůbec hranice mezi plánováním a odkládáním života „na potom“?

Rozdíl je především v tom, že účelem plánování je realizace plánů. Účelem onoho odkládání je sněním si krátkodobě ulevit od nepříjemného prožívání nebo výčitek za něco, co „bych měl dělat“, ale do čeho se mi z nějakého důvodu nechce. Ty důvody mohou být různé – od obyčejné lenosti, přes nemotivovanost až po strach ze změny.

Jsou lidé díky plánům šťastnější nebo naopak?

Nemyslím, že by lidé byli kvůli plánování šťastnější. Lidé jsou možná šťastnější, pokud dokáží poznat, co chtějí, znají svou motivaci a dokáží volit mezi svými cíli ty zásadní.

Jak zamezit tomu, aby těmto lidem potom právě „ujel vlak“?

Ukážu Vám jeden fígl, který používám u sebe i u svých klientů.

Lidé často používají věty začínající: „Měl bych ...“ - například: „Měl bych zhubnout.“ Tato fráze je jakousi vnitřní výčitkou a neříká nic o naší motivaci. Máme tendenci ji zapudit. Od výčitek a bez konkretizace motivace je jen krůček k tomu odložit to na „nějaký vhodnější čas“ - například: “O.K. Na jaře začnu jezdit na kole.“

Kdykoli padne ono „měl bych“, je třeba ptát se: „A proč bych vlastně měl?“ Jedna z odpovědí může znít třeba: „Protože bych se cítil líp a snížil by se mi vysoký tlak a riziko infarktu.“

Pak je už snadné původní větu přeformulovat jinak: „Chci zhubnout, protože se chci cítit líp a udělat něco pro své zdraví.“ To už zní jinak, že? Je to autentické a je v tom záměr i síla motivace. Je snazší něco udělat, když vím, proč to dělám.

Ale pozor, věta „Chtěl bych se naučit anglicky, protože to po mě chce můj šéf.“ už tak dobře nefunguje. Je důležité, aby zmíněná motivace vycházela z Vás - „Chci se naučit anglicky, protože chci, aby se mnou byl můj šéf spokojený.“ Vyzkoušejte si to. Usnadní Vám to přechod od předsevzetí k činům.

A ještě jednu výhodu to má. Když víte co chcete a proč to chcete, můžete snáze volit priority. Vzhledem k možnostem totiž často není možno vyhovět všem svým přáním.

Hodně se v poslední době objevují názory typu: „Snažte se žít každou minutu života naplno, už se nikdy nevrátí.“ Žít ale svůj život naplno znamená v jistém slova smyslu i dělat to, co chci, což přece není možné… Proč se objevují takové paradoxy?

Za tvrzením, že není možné dělat se svým životem, co chci, tuším strach. Strach ze změny nebo ze zodpovědnosti za svůj život. Je snazší tvrdit, že něco „přece není možné“, než vzít spokojenost se svým životem do svých rukou.

Rozhodně Vám nepovím, jak by měl vypadat plnohodnotně prožitý život. Ne že bych nechtěl, ale každý život je jedinečný, stejně tak jako každá lidská bytost. Dle mě neexistuje paušální návod na život. Já, jako každý, jsem schopen odpovědět pouze, jak by měl vypadat můj život.

Ale existují jisté dovednosti, které mohou člověku pomoci, aby si našel svůj způsob, jak žít naplno. Aby si našel vlastní odpověď. Je to všímavost k vlastním pocitům a potřebám, která nám dává odpověď na otázku: „Co chci?“ a umožňuje nám zjistit, zda jednáme v životních situacích spíše autochtonně – v souladu se sebou a svými potřebami, nebo heterochtonně – podle toho, jak by se žít "mělo".

Proč se s postupem lidského života začíná ujímat vlády deprese? Začínáme přemýšlet, jestli náhodou nežijeme špatně, jestli bychom neměli dělat něco jiného…

Rozhodně nesouhlasím s tvrzením, že by se s postupem života ujímala vlády deprese. Každé takové tvrzení je přílišnou generalizací. Člověk prochází během života několika vývojovými krizemi.

Tyto krize mají své zákonitosti a jsou obdobími přechodu. Každý zná třeba tzv. Kristova léta. Krize jsou obdobími bilance a aktualizace životního nasměřování. Kromě vývojových krizí, kterými prochází tak či onak každý člověk na své životní pouti, existují i „mimořádné“ krize, které může způsobit nějaká zásadní událost – úmrtí blízkého, prodělaná nemoc apod.

Tato období jsou v našem životě jakýmisi „zlomovými body“. V nich si uvědomujeme, kde se ve svém životě nacházíme, co chceme a potřebujeme a zde si vymezujeme svou další životní cestu.

Během krizí se mohou objevit i zmíněné deprese. Ale není pravda, že by nějak paušálně rostla míra depresí s věkem. Ta roste (pomineme-li endogenní deprese) s nespokojeností s vlastním životem a to nemá nic společného s věkem.

To, co popisujete – uvažování o změně stylu života, uvažování o existenciálních otázkách apod. - je typickým příznakem životní krize.

zpět