Články z oblasti psychologie a psychoterapie

Kolébka – satiterapeutická technika

Úvod

Cílovou skupinou mé práce jsou lidé teoreticky i prakticky obeznámení se satiterapií – terapeutický tým satiterapeutického výcviku, členové výcvikové komunity a absolventi předchozích satiterapeutických komunit. Proto ve své práci definuji a vysvětluji jen ty pojmy a východiska, která pocházejí z jiného, než satiterapeutického rámce.

Vznik techniky

Inspiraci pro techniku, kterou chci v této práci popsat, jsem před několika lety objevil v knize Angeles Arrienové „Archetypy šamanské tradice“ (Portál, 2000). Její popis africké spirituální techniky mě zaujal přesto, že je jí v této publikaci věnován pouhý jeden odstavec.

„Některé šamanské tradice … pečují o své zdraví a blaho prostřednictvím takzvané kolébky, což je způsob, jak zůstat ve spojení s dobrými, pravdivými a krásnými stránkami vlastní přirozenosti. Při této meditaci si lehneme na záda a položíme si obě ruce na srdce. Tiše si připomínáme své silné stránky, připomínáme si, co jsme udělali dobrého, co dobrého právě teď děláme a v čem chceme pokračovat, a připomínáme si lásku, kterou jsme dali a kterou jsme přijali.“ (str 60, Arrienová, 2000)

Z tohoto povšechného popisu jsem vyšel a rozpracoval ho do podoby, kterou zde předkládám.

Využití techniky

Hlavní potenciál má tato technika zejména pro sebe-podporu (pro konkretizaci „ostrůvku jistoty a bezpečí“) klienta, který přichází většinou zcela zaměřen na svůj problém - na to, co v jeho psychotopu (viz. str. 21, Němcová, 1995) nefunguje, kde selhává...

Technika je i alternativou k čtveru zakotvení (viz. str. 17-18, Němcová, 1995) - stejně jako technika čtvera zakotvení i kolébka pomáhá klientovi se zakotvením v tělesném prožívání, v cílech a v mezilidských vztazích. Kolébka ale implicitně nemapuje zakotvenost v institucích. Oproti čtveru zakotvení navíc umožňuje klientovi uvědomění si vlastního potenciálu – ten je konkretizován, pomocí pojmenovávání silných stránek klienta a pomocí výčtu konkrétních dosažených úspěchů klientova dosavadního života.

Mapování cílů, nosných vztahů a klientova potenciálu, o který se může při řešení svých potíží opřít, má kromě terapeutické i diagnostickou funkci.

První využití techniky kolébky, kdy je klient veden terapeutovou instrukcí se tak stává nástrojem, který může klientovi pomoci, na úrovní vědění poukázat na potenciál o který je možno se při řešení problémů opřít a současně na úrovni prožívání objevit podporující sílu prožitku laskavosti vůči sobě.

Nácvik techniky lze klientovi nabídnout už v rané fázi terapeutického procesu. Výhodou kolébky je relativně jednoduchá instrukce. Pro mnohé klienty je výhodou, že se technika provádí vleže a že jí mohou dělat nepozorovaně večer v posteli, aniž by museli svému okolí vysvětlovat, co dělají. Zajímavý i když původně nezamýšlený efekt, který popisují někteří klienti je, že jim technika pomáhá usnout. Často usnou i v jejím průběhu. Jde většinou o to, že technika, ať už tím, že zaměstná mysl, nebo že navozuje příjemné prožívání, zamezí rozběhnutí vnitřního plánování, či úzkostného předjímání nepříjemných potenciálních událostí dalšího dne. Klienti také často volí tuto techniku i jako nástroj pro nastartování do nového dne.

Další využití této techniky je u osob s velmi rozvinutým „vnitřním kritikem“, jímž mám na mysli zvnitřnělou heterochtonn (viz. str. 6, Němcová, 1995) kritickou autoritu. Tento „soudruh“ začasté „hatí“ průběh techniky připomínáním klientových slabosti, nebo reakci na připomínané silné stránky klienta komentáři typu: „Ano, ale ...“, či „To je ale normální. To není nic, za co bych se měl chválit“ apod. Technika nabízí klientovi možnost povšimnout si vnitřní kritiky a přinést ji jako téma do terapie, kde se s ní pak dá pracovat pomocí postupů zvnějšnění (viz. str. 21, Němcová, 1995), či personifikace (viz. str. 21, Němcová, 1995).

Popis techniky:

Úvod

V této části práce chci představit nejen samotnou techniku kolébky, ale i postup a prostředky, které klientovi pomáhají při prvním setkání s technikou a jsou podkladem pro úspěšné předání instrukce k této technice klientovi.

Pracoviště

Pracovištěm je chráněný terapeutický prostor vymezený kontraktem mezi terapeutem a klientem. Protože tuto techniku používám v individuální terapii (a zde popsaný postup a instrukce jsou pro individuální terapii určeny, přestože by techniku jistě šlo použít v upravené formě jistě i v rámci skupinové terapie, nebo v encounterové skupině), využívám prostoru psychoterapeutické pracovny. Pracovna by měla být prosta rušivých vlivů, aby poskytovala bezpečné a klidné prostředí. Prostor pracovny by měl být dostatečný pro to, aby si v ní klient mohl lehnout.

Technika se provádí částečně vleže, proto je třeba mít připravenou karimatku, nebo několik dek. Pozice vleže je výhodná, ale není nutná, pokud klient s pozicí vleže nesouhlasí, je možné techniku provést i v sedě na křeslech, či židlích.

Nosiče

V přípravné fázi jsou nosičem (viz. str. 20, Frýba 1993) kromě terapeutického rozhovoru také drobné kamínky, umístěné v misce, či košíku na pracovním, či konferenčním stole, které je možné použít jako nosič pro zvnějšnění klientových potenciálů, nosných mezilidských vztahů, cílů atd.

Ve fázi provádění je nosičem především samotná technika „kolébky“.

Postup a instrukce

Přípravná fáze

Jako terapeut nejprve klientovi vysvětlím a popíši techniku

Pak společně procházíme jednotlivé okruhy vlastností, cílů a osob, které si pak klient při technice připomíná:

1.silné stránky – to, čeho si klient na sobě cení
2.co dobrého klient udělal, dělá a v čem z toho má záměr pokračovat
3.osoby, které jsou pro klienta v jeho životě důležité – přátelé, rodina, partner …

Když klientovi vysvětluji jednotlivé okruhy, používám i příklady – zejména u prvních dvou okruhů. Tyto příklady mají funkci specifické pobídky. Pro příklady záměrně volím maličkosti. Např.: „Co dobrého jsem udělal? Usmál jsem se ráno v obchodě na prodavačku.“

Klienti jsou většinou nastaveni na hledání svých „velkých činů a zásluh“ a tyto drobnosti pomíjejí jako samozřejmé. Pomocí takovýchto příkladů jim nabízím i jiný rastr, jinou možnost pohledu.

Při hledání podkladů pro tuto techniku používám jako podpůrnou metodu zvnějšnění a zpředmětnění pomocí kamenů. Klient si tak své vlastnosti, své dobré činy etc. nejen etiketuje, ale zároveň si za každou před sebe na stůl položí kámen. Pohled na takto zvnějšněný vlastní potenciál je pro klienta často překvapivý. Většina klientů má tendenci se spíše podceňovat a pohled na to, jak velký je jejich „ostrůvek bezpečí a jistoty“, bývá pro ně překvapivým pozitivním zjištěním.

Instrukce techniky

Je nutné zmínit důležitost přechodu od přípravného povídání k technice a od techniky k reflektování. Kdo pracuje s chráněným prostorem na druhou (viz. str. 6, Němcová, 1995), má výhodu, ale přechody lze provést i v prostoru pracovny bez magického prostoru (viz. str. 6, Němcová, 1995). Přechodem sui generis je už změna tělesné pozice klienta (klient si na techniku lehá) a místa (ze židlí na pohovku, nebo na zem). Pokud je přechod terapeutem okomentován, bývá to, dle mé zkušenosti dostatečné.

Například úvodní přechod komentuji těmito slovy: “Pojďme se nyní přesunout odsud – z křesílek, na kterých jsme si povídali, sem – na deku na zemi, kde si můžete tuto techniku projít a vyzkoušet. Takže teď přecházíte sem, do prostoru kde je možné něco nového zažít.“.

Na začátku leží klient na zádech na zemi, či na pohovce. Terapeut sedí tak, aby respektoval klientovu osobní zónu a nesedat si příliš blízko, zároveň by však měl být dost blízko na to, aby jeho přítomnost byla pro klienta podporou. Konkrétní vzdálenost je věcí dohody mezi terapeutem a klientem.

Terapeut dává klientovi první instrukci: „Nyní přistoupíme k samotné technice. Nejprve vás poprosím, abyste si našel příjemnou pozici, ve které Vám bude dobře a ve které vydržíte bez pohybu pro příštích zhruba 5-10 minut. Pro tuto techniku se doporučuje mít ruce složené dlaněmi přes sebe v oblasti srdce, ale je to jen doporučení - není to nutné. Váš komfort a pohodlí je teď na prvním místě.“

„Instrukci budu dávat v první osobě, jako bych ji dělal sám. Vy ji prosím následujte.“

Po tomto úvodu následuje instrukce zakotvení v 5 smyslech:.

„Nejprve si uvědomím dotek nohou s podložkou, lýtka … , stehna …, hýždě …, uvědomím si dotek zad …, dotek mezi rukama …, mezi rty …, celou ležící pozici ....“
„Přenesu pozornost do úst. Jak mi to chutná? ...“
„Nadechnu se nosem, abych zaznamenal vůně, pachy ...“
„Na zlomek vteřiny otevřu oči, abych zaznamenal barvy, tvary, světlo, stín ...“
„A zaposlouchám se ...“

Následuje vědomé rozhodnutí pro techniku:.

„Tak, jsem tady a teď a vědomě se rozhodnu, že chci příštích cca 10 minut věnovat tomuto cvičení.“

Nyní terapeut instruuje samotnou techniku.

„Nyní si chci připomenout své silné stránky. To, čeho si na sobě cením. Připomenu si svá nadání a vlohy – to co jsem dostal 'do vínku'. ... Připomenu si to, co jsem se naučil, čeho jsem dosáhl, co jsem zvládl. ...“

Terapeut dá klientovi dostatek času (minutu až dvě), sleduje a empaticky vyhodnocuje možné klientovi neverbální projevy.

„Nyní si chci připomenout, co dobrého jsem udělal, co dobrého dělám, a v čem hodlám i nadále pokračovat. Co dobrého činím pro sebe? Co činím pro druhé? ...“

Opět následuje minuta, až dvě. Terapeut sleduje klienta.

„Nyní si před vnitřním zrakem vybavím osoby, které jsou mi blízké, které mám rád/-a. ... Připomenu si lásku, kterou dávám, i lásku, co dostávám. ...“

Opět po minutě, až dvou terapeut pokračuje instrukcí k ukončení a závěrečnému zakotvení.

„Nyní se rozloučím a rozhodnu se vrátit zpět. Udělám to tak, že si opět uvědomím dotek s položkou … atd.„

„Tak, nyní mohu otevřít oči, jsem zpět tady v terapeutické pracovně a můžeme si o tom, jaké to pro Vás bylo popovídat.“

Tím je ukončena samotná technika. Terapeut přechod zpět zvýrazní tím, že s klientem před fází zpracování přejdou zpět do prostoru pro rozhovor – na křesla, či židle.

Zpracování

Dle mé zkušenosti je vhodné na úvod navést klienta vhodnou otázkou nejprve ke sdílení jeho prožívání průběhu techniky. Zjistil jsem, že pokud se klienta přímo nezeptám na to, jak se při technice cítil, většinou to ve své reflexi úplně pomine. Zaměří se spíše na to, jak se mu technika dařila a co, či koho si v jednotlivých částech připomínal, apod. Když se na jeho prožívání ptám později, vidím, že jeho schopnost vybavit si detaily klesá.

Proto se přednostně ptám na to, jak se v průběhu techniky cítil, jak mu bylo. Klient se pak většinou rozpovídá sám a není třeba jej dál pobízet. Další otázky tedy volím podle potřeby tak, aby klient dle svých možností posdílel jak své prožívání, tak proces techniky i obsahy a témata, které technika přinesla.

Reflektování

Protože technika většinou nezabírá celé hodinové sezení (většinou se celá vejde do 30 minut), samostatné reflektování techniky neprovádím. Techniku reflektuji až v rámci reflexe celého sezení na jeho konci.

---

Literatura

• Frýba M.: Principy satiterapie, Velká Bíteš: Atelier Satiterapie 1993
• Němcová, M.: Techniky průzkumu psychotopu, Velká Bíteš: Atelier Satiterapie 1993
• Němcová, M.: Úvod do satiterapie, Velká Bíteš: Atelier Satiterapie 1995
• Arrienová A.: Archetypy šamanské tradice, Praha: Portál 2000

(brožury vydané Ateliérem Satiterapie je možné zakoupit na adrese sati.mbnf.net)

zpět